Martin Škabraha: Váš dům, náš horizont!

/15. 5. 2014/ Jedna z navrhovaných změn nového územního plánu Olomouce má umožnit zástavbu tzv. Neředínského horizontu. Podle odpůrců této změny dojde k znehodnocení jedinečného zeleného koridoru, sloužícího k rekreaci a nabízejícího krásný výhled na město a okolí. Obhájci změny namítají, že zástavba v podobě rodinných domků nepředstavuje nijak drastický zásah do krajiny a pokud by lokalita začala vytvářet zisk, mohli by z něj majitelé pozemků financovat její kultivaci.

I kdyby měli obhájci pravdu, odpůrcům se nelze divit, když vyjadřují obavy, že za změnou územního plánu se skrývá nějaká „kulišárna“, protlačující soukromé zájmy na úkor veřejných. Zkušenost s olomouckou radnicí je bohužel taková, že nelze nebýt podezíravý a ostražitý.

Jestliže vlastníci neředínských pozemků nakupovali zdejší pozemky v dobré víře, že investici bude možné do budoucna zhodnotit a město tuto naději udržovalo, nelze se jim divit, že nyní chtějí svá očekávání naplnit. Podaří se dosáhnout nějakého kompromisu?

Spor o neředínský horizont se vyznačuje jedním rysem, který jej spojuje například s kauzou Šantovka Tower. Je to střet mezi vlastnickým právem a tzv. právem na město, které poprvé formuloval filozof Henri Lefevbre a později rozvinul třeba geograf David Harvey.

Právo na město vzniká užíváním a náleží všem, kdo město obývají, a tak se stávají jeho spoluvlastníky. Nejde o vlastnictví zakotvené v pozemkových knihách a soudně vymahatelné; k jeho realizaci slouží účast na rozhodování, politická aktivita v širokém občanském slova smyslu, od připomínkování územního plánu či konkrétních staveb přes demonstrace až po obsazování nepoužívaných objektů squattery.

Smyslem práva na město není zrušit institucionalizované vlastnictví, ať už soukromé nebo veřejné. Jde o to, že vlastník nemůže zacházet se svým majetkem, jak se mu zlíbí, jestliže tím zasahuje do něčeho, co je vnímáno jako společné vlastnictví všech – a to může být třeba kontakt s přírodou nebo historická identita města. Aktivisté protestující proti zbourání domu č. 47 na Václavském náměstí v Praze to nedávno vyjadřovali heslem Vás dům je naše město.

V zemi s vyspělou demokratickou kulturou by se budoucnost neředínského horizontu nebo třeba pláně na třídě Kosmonautů řešila nástroji, jako jsou tzv. konsensuální konference. Uspořádalo by se cosi na způsob veřejné dílny, kde by byly představeny konkrétní investorské záměry, k nimž by se následně vyjádřili experti, místní spolky, zástupci samosprávy, ochránci přírody a vůbec všichni, kdo lokalitu užívají. Na základě shromážděných připomínek by byl plánovaný projekt přepracován a znovu předložen k diskusi, až by se postupně došlo k nějaké shodě. Teprve pak by následovalo úřední schvalování.

V případě vlastnicky roztříštěného neředínského horizontu se dá těžko debatovat o jednom stavebním záměru, spíše by kompromis měl směřovat k přijetí regulačního plánu, který by předpokládal přísně omezenou výstavbu, ochotu vlastníků podílet se na udržování veřejného prostoru a možná i odkup části pozemků městem nebo nějakým spolkem, který by na podporu zachování neředínské zeleně založili místní občané.

Přijde vám to všechno příliš zdlouhavé? Ano, demokracie je pomalá, ale ziskem z podobných postupů, ve světě už vyzkoušených, by byla větší míra vzájemné důvěry mezi obyvateli, občanskou společností, radnicí a podnikatelskou sférou a také lepší úroveň diskuse o tom, k jakému horizontu by měl směřovat vývoj našeho města.

 

Mgr. Martin Škabraha, Ph.D. přednáší na FF OU v Ostravě a na FF UP v Olomouci. Publikuje zejména v kulturním týdeníku A2, dvouměsíčníku Sedmá generace, v příloze Salon deníku Právo a v internetových denících Britské listy a Deník Referendum, je redaktorem vsetínského literárního čtvrtletníku Texty.